Český Olymp v Nehasicích

publikováno: 3.1.2005, kategorie: Zajímavosti, autor: Květa Tošnerová

Sdílet:

Naše lounská dopisovatelka vyrazila do Nehasic za svéráznou postavičkou, pábitelem, sochařem a mudrlantem Rostislavem Žižkou. Čím naší redaktorku sochař ve své dílně pohostil, kterou postavu právě tvoří a jak plánuje vyzdobit obec, si můžete přečíst v netradičním textu K. Tošnerové. Naše lounská dopisovatelka vyrazila na do Nehasic za svéráznou postavičku, sochařem a mudrlantem Rostislavem Žižkou. Permanentního milovníka hořkého láhvového zlata a svérázného mistra řezbářského Rostislava Žižku výtvarný um stále neopouští. Pečeť jeho svérázného výtvarničení nese celá obec. Po odhalení cyklu pamětních desek, věnovaných českým exulantům a po zhotovení betlému (který byl loni v létě slavnostně vysvěcen za účasti církevních hodnostářů) se Rostislav Žižka nyní vervně pustil do dalšího projektu. "Přijeďte, zrovna sochám Vendulu ve škebli. A do sklepa na čtvrtej schod promptně parkuju jednoho Velkopopovickýho kozla," lákal mne do své dílny. Neodolala jsem. Vprostřed jeho řezbářské dílny trůní čtyřmetráková betonová zvětšenina mlže - hřebenatky svatojakubské a v ní místo perly spočívá, rovněž z betonu, bytelná obnažená ženská. Kdosi na přerodu Věnuše Věstonické pramladíka Kopčema a Venuše Sandra Boticelliho – originální Venuše Nehasická. "To je moje Vendulka. Tu jsem udělal," povídá mistr s hrdou pýchou. "Mustrem mi seděla jedna místní chalupářka. Ona je malinká, tak jsem ji vysochal jedna ku jedný. Vždycky jsem si přál udělat bohyni krásy. Udělal jsem jí věrně. Akorát prsíčka jsem si dovolil krapánek připozvednout. To víte, po dvou dětech...V květnu jí usadím na piedestál mého akvaduktu." Zatímco řezbář popíjí a v kamnech se festovně topí, na luzný výtvor se právě usadil jeho pták korelák a vykřikuje: "Pepíků, Pepíků!" Pokud byste si však snad pomysleli, že Žižkova Venuše je žena lehká, šeredně byste se spletli. "Tady Vendulku s bídou unesou dva chlapí." Mistr se rozhodl, že mi ukáže i akvadukt. Naráží čapku, ve které ho vídám už hrůzu let, a jdeme spolu ke kostelu. Míjíme betlém, kam chce časem usadit tři krále a z druhé strany babičku Boženy Němcové, pěkně s dětmi, Sultánem i Tyrlem. V očích mu lišácky zablýsklo. "Mistře, šacuji, že vás určitě napadla nějaká nemravnost," povídám. "Ále, zrovna mudruju, že si s místními chlapy založíme společnost na záchranu manželství. Schválně, jestli by nám na to vydali živnosťák. Možná jako poradcům životního stylu. To by k nám přišla nějaká nespokojená neukojená panička a my bychom jí to udělali tak moc blbě, že by si uvědomila, že ten její volotrk je učiněný anděl. A manželství bude zachráněno," líčí cestou k akvaduktu. "Teda, už vám není patnáct...že si nedáte pokoj," kárám ho. "Mám rád život. A život se musí žít a né to lochtat," uštědřuje mi porci své životní filosofie mistr Žižka. Poblíž akvaduktu roste stará dutá kouzelná vrba, v jejíž koruně se má výhledově objevit vodník. "Musíme tu vrbu nějak podepřít, poněvadž ani ten hastrman nebude lehkej," zvažuje mistr. A už běží k dutině stromu a změněným hlasem povídá: "Kdo je tady nejkrásnější? Redachtorka je nejkrásnější." Akvadukt, jehož dva oblouky jsou již dohotoveny, stejně jako hlava fauna, plivající vodu z rozšklebených úst, má být opatřen vodním kolem. Velkolepou zvětšeninou vodního mlýnku. "Poslední květnovou sobotu to roztočíme. Slavnost se neobejde bez účasti dvou Řekyní, třímajících pochodně a oblečených toliko do říz. Osobně se možná dostaví i vládce bohů Zeus a docela určitě se ukáže vládce moří Poseidon. Bude volat na Fauna - Máš tu Venuši..." Ve vesnici totiž pořídili chalupu jistí divadelníci, kteří nejsou k Žižkovým recesím hluší. "Proč to všechno vlastně dělám? No přece proto, že když do Nehasic přijde někdo festovně nasratej, a všechny tyhle figury uzří, tak ho veškerej hněv pustí. Kdo tohle uvidí, ten musí být zákonitě rázem v pohodě," uzavírá starý šibal a rošťák.