e-region.cz - regionální internetový magazín pro volný čas

Představujeme filmy přehlídky Projekt 100

publikováno: 22.2.2007, kategorie: Divadlo a film, autor: Oldřich Urban/Martin Knol

Sdílet: facebook twitter google+

Ve čtvrtek 1. března začíná v Kině Kosmos v Mostě filmová přehlídka Projekt 100. Klubové filmy od 40. let do současnosti už promítají také kina v Chomutově či Klášterci nad Ohří. V článku představujeme všech deset promítaných filmů. Projekt 100 představuje každoročně desítku zajímavých filmů světové kinematografie, které se obvykle v kinech vidět nedají – klasické filmy známých režisérů minulého století, klubové filmové novinky či prezentace národních kinematografií z pro nás exotických zemí. Jedním z kin, kam projekt zavítal, je mostecké Kosmos – Midi. Hrát se bude každý den od 19,00 hodin až do 10. března. Zajímavá je i cenová nabídku – jeden film za šedesát, všech deset za čtyři stovky. Co tedy vlastně můžete vidět: 1.3. Cesta domů (Čína 1999, režie: Z.Yiumou) Ve fascinujícím příběhu o lásce a ztrátě, který byl natočen na motivy románu „Rememberance“ (Vzpomínka) spisovatele Bao Shi, objevíte dvě srdce. První patří učiteli, který touží své vědomosti předat příští generaci, a to druhé je venkovské dívky, která celou svou duší touží splynout s mužem, kterého miluje. Velká cena MFF Berlín 2.3. Zrcadlo (SSSR 1974, režie: A.Tarkovskij Nejosobněji laděné dílo Andreje Tarkovského, v němž vzpomíná na své dětství a především na matku jako určující osobu svého života. Fascinující obrazy interiérů venkovské chalupy a moskevského bytu, podbarvené hypnotickými tóny Eduarda Artěmjeva, jsou zdrojem mimořádného duchovního zážitku. Patrně nejvíce autobiografické filosofické dílo Andreje Tarkovského (1932 – 1986) je utkáno ze snů, náznaků, asociací a metafor. Opakující se záběry zrcadel, jež tu fungují mimo jiné jako metafora vnitřního zraku, umocňují tvůrčí potřebu nahlížet na sebe samotného z odstupu. Čtyřicetiletý Alexej si v dialogu s maminkou ujasňuje, čím vším ho ovlivnilo dětství, jež se mu zjevuje ve snech a představách. V nemocnici má čas na bilancování života, ve kterém se stejně jako jeho rodiče rozvedl a dostal tak syna do situace, kterou sám prožil. Moudrý a nadějeplný poeticko-filosofický komentář tvoří verše režisérova otce Arsenije Tarkovského (v autorské recitaci). Mladou matku i bývalou hrdinovu manželku hraje stejná herečka, matku ve scénách ze současnosti představuje skutečná Tarkovského matka. 3.3. Mechanický pomeranč (Anglie 1971, režie: S.Kubrick) Ústředním tématem Mechanického pomeranče je otázka svobodné vůle. Ztrácíme své lidství, když jsme zbaveni volby mezi Dobrem a Zlem? Má stát právo nechat zločince projít šokovou terapií, po jejímž absolvování už není schopen rozeznat rozdíl mezi Dobrem a Zlem, a udělat z něj „mechanický pomeranč“? Vylít tedy vaničku i s dítětem a dosáhnout toho, že člověk, který byl „vědecky vyléčen“ z kriminality, tím zároveň může být zbaven schopnosti vnímat umění a krásu vůbec? Ústřední postava Alex svým způsobem ztělesňuje nevědomí: člověka v přírodním stavu, který projde „léčebnou kúrou“ a je „civilizován“. Adaptace bestselleru Anthonyho Burgesse Mechanický pomeranč (česky vyšel v nakladatelství Volvox Globator) je nepochybně nejslavnějším Kubrickovým filmem, který získal mj. Cenu newyorských filmových kritiků za režii a byl nominován na Oscara za režii a scénář. Tato jakéhokoli sentimentu zbavená ironická vize moderní společnosti zítřka se stala kultovním dílem, ve Velké Británii mimochodem cenzurou zakazovaným. Malcolm McDowell v hlavní roli arogantního a brutálního, leč démonicky vitálního Alexe, plného euforické rozkoše z násilí, které spolu se svým gangem chuligánů v Londýně nedaleké budoucnosti páchá, se paradoxně stal pro celé masy mládeže přitažlivým, revoltérským hrdinou. Jak McDowell uvádí, Kubrickův humor „je velmi černý, až do krajnosti černý", a proto i Alexova postava musela být s tímto jeho smyslem pro humor v souladu. Kubrick Alexovy násilnické činy neustále elegantně stylizuje, za pomoci vtipného použití hudby (kupříkladu Beethovenovy Deváté) odvádí naši pozornost od toho, co by se muselo jevit jako nesnesitelná dávka brutality (sekvence znásilňování), a zároveň zobrazuje Alexovy oběti jako nepříjemné lidi-karikatury, zabydlené v nevkusných pop-artových brlozích. 4.3. Cléo od pět do sedmi (Francie 1961, režie: A.Vardová) Slavný film Agnès Vardové s takřka absolutní chronologickou přesností (charakterizuje ho rovnováha mezi fiktivním a reálným časem) zachycuje dvě hodiny ze života mladé pařížské šansoniérky, která se obává, že má rakovinu. Každý krok, dělící ji od chvíle, kdy se má v nemocnici dozvědět výsledek vyšetření, je tápáním v životní osamělosti a úzkosti. Poutem, které si náhodně najde, je voják Antoine, se kterým se setkává v parku. I on je jakýmsi odsouzencem. Večer se vrací k jednotce do Alžíru, která je v bojovém nasazení. Možná proto, že je první, který s ní hovoří o všem a o ničem, i o věcech vážných s přízvukem opravdovosti v hlase, věnuje mu svou důvěru a dá mu nahlédnut do svého nitra. Nejlepší film francouzských kritiků roku 1961 5.3. Třetí muž (Anglie 1949, režie: Carol Reed) Oscar 1951, Velká cena MFF Cannes 1949 Těžko něco po kvalitativní stránce vyčítat jednomu z nejoceňovanějších snímků filmové historie, že ano? Nejlepší na tom je, že za těch více než padesát let vůbec nezastaral, je výtečně napsaný, zahraný a lehce natočený (OSCAR za kameru), má atmosféru, zkrátka nejde mu vyčíst vůbec nic. Graham Greene napsal scénář jednak napínavý, zároveň však nutící k zamyšlení (což platí i pro jeho knihy). Orsonu Wellsovi stačí opravdu málo místa, aby vytvořil poutavého padoucha!. Politický kriminální thriller z poválečné Vídně, kam přijíždí americký spisovatel hledat svého cynického přítele, který zinscenoval svou vlastní smrt, aby zatajil černé obchody se vzácnými léky. Stylizovaný expresionismus navodil nezvyklou atmosféru, kterou navíc skvěle podkreslovala ústřední melodie hraná na citeru. 6.3. Taxidermia (Maďarsko 2006, režie: György Pálfi) Celovečerní film Taxidermia považují někteří kritici za zásadní milník v dějinách maďarské kinematografie. Scény plné zvráceností a násilností, připomínající Pasoliniho film Salò aneb 120 dnů Sodomy, nastavují zrcadlo deformované společnosti´…. Tři příběhy – tři historická období. Tři muži – děd, otec a syn. Jeden touží po lásce, druhý po úspěchu, třetí po nesmrtelnosti. Děd žije svými fantaziemi a za zimních večerů se v promrzlém chlévě zahřívá vzrušujícími sny. Nic ho nemůže zastavit v jeho plodné představivosti. Otec je proslulý šampion v soutěžích jedlíků v časovém limitu, jenž se snaží dostihnout svůj vzor, evropského mistra jedlíků. Syn vycpává zvířata. Zabývá se něčím, co si nikdo nedokáže ani v nejbujnější fantazii představit. Příběhy děda, otce a syna, jež se odehrávají ve třech dějinných obdobích, nastavují zrcadlo zvrácené době i společnosti. 7.3. Tsotsi (JAR 2005, režie: Gavin Hood) Oscar 2006, MFF Toronto – cena diváků Tsotsi je obyčejný pouliční kriminálník z Johannesburgu, holduje hazardu, s parťáky přepadává lidi, krade a neštítí se ani zabít. Na útěku z jednoho takového vražedného přepadení v metru ukradne auto, zastřelí jeho řidičku a – v něm najde malé dítě. Hrdlořez jej instinktivně sebere, nedokáže ho tam jen tak nechat. A začne se o něj starat... Předměstí Johannesburgu patří mezi místa s největší zločinností na světě. Vraždy a loupeže jsou tu na denním pořádku. Pro ty, kdo se v takovém prostředí pohybují, platí neúprosný a krutý zákon přežití. Tsotsi je instinktivní, krutý gangster bez náznaku soucitu s jinou lidskou bytostí, sirotek, který vyrůstal bez jakéhokoli sociálního a citového zázemí. Minulost potlačuje, žije jen bezútěšnou současností, kterou sdílí s podobnými ztracenci. I jeho jméno je jen přezdívka, která v pouličním slangu označuje gangstera nebo zločince. Po jedné loupeži nalezne v ukradeném autě něco, nebo spíše někoho, kdo mu – byť nevědomky – ukáže cestu, jak se dostat z pekla ven, ve kterém až dosud žil. Tsotsi je nucen řešit konflikty ne agresivitou, ale jednáním a komunikací. Poprvé se otevírá a je schopen a ochoten mluvit o své minulosti, kterou dosud až zuřivě potlačoval. 8.3. Zvedá se vítr (Anglie 2006, režie: Ken Loach) Velká cena MFF Cannes 2006 Těsně před svými sedmdesátinami dostal britský scenárista a režisér K.Loach na MFF v Cannes dárek - Zlatou palmu. Osudový příběh dvou irských bratrů a jejich boje za svobodu oslovil porotu i diváky. Originální název je názvem slavné irské rebelské písně z 19.století básníka R.D.Joyce. Příběh se odehrává v Irsku v letech 1919-1923. Bratři Damien a Teddy O’Donovanovi jsou svědky toho, jak angličtí vojáci ubijí jejich známého jen proto, že nemluvil anglicky. Teddy je členem a později místním předákem polovojenského oddílu Irské republikánské armády bojující za nezávislost. Damien právě absolvoval medicínu a chce jít pracovat do Londýna. Když ale cestou na vlak zažije další násilí na nevinných, vrátí se a vstupuje rovněž do IRA. Bojovníci za osvobození získávají zbraně a zabíjejí okupační důstojníky. Teddy se dostane do zajetí, je mučen a posléze osvobozen. Když po dlouhých bojích dojde k jednáním a mírové smlouvě, považují to někteří za vítězství. Část Irska získává relativní samostatnost pod britským vlivem, ale severní část ostrova zůstává součástí království. Cesty bratrů se rozdělují. Jeden to bere jako vítězství, druhý jako zradu spolubojovníků a bojuje dál. Tentokrát už ne proti Britům, ale proti zrádcům, kterými jsou vláda a její oficiální irská armáda. 9.3. Na sever severozápadní linkou (USA 1959, režie: A.Hitchcock) Nominace na Oscar 1959, MFF San Sebastian North by Northwest dodnes fascinuje pravděpodobně svou „koncentrovanou“ silou směsi namíchané z předem pečlivě vybraných ingrediencí. Žánr tu nevleče tvůrce, nýbrž je to sám autor, kdo v každém momentu svého díla dává žánru konkrétní tvar. Americká kontrašpionáž si vymyslí neexistujícího agenta. Tajné služby si tohoto agenta ztotožní s reklamním odborníkem Rogerem Thornhillem (Cary Grant), který se tak jako volavka dostane do neproniknutelné hry agentů. Thornhill, pokoušející se celou věc objasnit, v poslední chvíli unikne jisté smrti při náletu letadla uprostřed pustiny, jehož iniciátorem byl nepřátelský agent Phillip Vandamm. Pouze krásná Eva (Eva Marie Saintová) mu nakonec podá pomocnou ruku, přestože ho zpočátku oklamala... 10.3. Pat Garret a Billy the Kid (USA 1973, režie: Sam Peckinpah) Zvláštní, tak nějak smutně a drsně působící western. Rozhodně postrádá romantické rysy většiny westernů, ve kterých se to jenom hemží hrdinnými indiánskými bojovníky a pláněmi plných bizonů. Nenajdete tu klasického „klaďase a záporáka“, nic tu není černobílé. Smutnou náladu dotváří i hudba Boba Dylana, který si zahrál i jednu z hlavních rolí. Tahle země stárne a já chci zestárnout s ní, říká Pat Garrett bývalému kumpánovi a záhy nato soupeři z protější strany zákona Billymu Kidovi. Zdůvodňuje tak rozhodnutí, jež mu dopomohlo k šerifské hvězdě a zároveň ho přinutilo k nenáviděné misi – dopadnout Kida a předat jej spravedlnosti.