e-region.cz - regionální internetový magazín pro volný čas

Teplické muzeum připomíná tragédii dolu Nelson

publikováno: 8.1.2014, kategorie: Vzdělávání, autor: Pavlína Boušková

Sdílet: facebook twitter google+

Třetího ledna uplynulo 80 let od největšího důlního neštěstí v severočeském hnědouhelném revíru - katastrofy na hlubinném dole Nelson v Oseku u Duchcova. Náhlá smrt 142 horníků a dodatečně 2 dalších obětí při zmáhacích pracích otřásla vědomím všech společenských vrstev bez rozdílu sociální, národnostní či politické příslušnosti. Připomínku 80. výročí naleznete celý leden ve foyer teplického zámku. Více o této tragédii i následcích se dočtete v článku.

Důl Nelson na hnědé uhlí byl vybudován v roce 1876 anglickou těžařskou společností založenou Williamem Refeenem v Oseku v blízkosti nádraží duchcovsko – podmokelské trati. Své pojmenování získal podle britského admirála napoleonských válek.

Ve středu 3. ledna 1934 v 16 hodin 45 minut došlo na dole Nelson III. k obrovské katastrofě. Nastal výbuch uhelného prachu, země se otřásla a z těžních věží dolu vyšlehly  plameny. V okamžiku exploze byla pod zemí celá odpolední směna – 142 horníků. Těžní věže byly nakloněny, třídírna uhlí, strojírna i správní budova zdemolovány. Vstup do jámy byl troskami zcela zasypán. Na místo neštěstí se brzy dostavily záchranné sbory nejen z dolu Nelson, ale i z okolních dolů a hasičské oddíly z celého duchcovského okresu. Vyděšení lidé z okolí se sbíhali k místu exploze, mezi nimi ženy horníků z odpolední směny. Kolem šesté hodiny se objevili čtyři živí havíři, kteří unikli větrnou jámou Nelson VII. Záchranáři provedli několik pokusů o sestup do větracích jam, avšak jedovaté důlní plyny znemožňovaly další záchranné práce. Do podzemí se nakonec navečer dostalo záchranné mužstvo z dolu Alexander, vybavené kyslíkovými maskami. Celou noc pak sjížděli další horníci do šachty VIII a o půl čtvrté ráno se jim podařilo proniknout do dolu Nelson III.  Našlo se pouze
11 mrtvých, dva lidé zahynuli v troskách důlních budov.

Následujícíden musely být důl Nelson III i s 81 havíři a jeho odbočka Nelson VIII s 48 havíři z bezpečnostních důvodů zazděny, neboť trvající požár mohl způsobit další exploze. Důl přesto dlopy jam žhavé. O dva dny později došlo k dalším výbuchům. Bylo jasné, že nemohl nikdo přežít. Většina horníků zemřela otravou oxidem uhelnatým, který se vytvořil v dole výbuchem uhelného prachu. Někteří zemřeli silou výbuchu, upálením.
Ještě v den exploze přijeli před půlnocí do Oseka zástupci vlády – ministr veřejných prací Jan Dostálek, ministr vnitra Jan Černý a následujícího dne i předseda vlády Jan Malypetr s ministrem sociální péče Ludwigem Czechem. Dostavil se také předseda senátu Národního shromáždění František Soukup, řada poslanců, zástupců odborových organizací a báňských úřadů. Přednosta revírního báňského úřadu v Mostě vládní rada Karel Jůzl byl okamžitě odvolán ze své funkce. Byla jmenována vyšetřující komise, složená z báňských odborníků a znalců. Zjistilo se, že katastrofa nenastala nepředvídatelnou živelní pohromou, ale šlo o výbuch špatně uskladněného a neodklízeného uhelného prachu vznětem požárních plynů, jemuž bylo možné vhodnými opatřeními zabránit. Důl Nelson III. totiž nebyl považován za nebezpečný z hlediska možného výbuchu, i když se tam vyskytovaly zápary a požářiště. Ale po zavedení nové dopravní technologie pomocí nátřasných žlabů se extrémně zvýšila produkce uhelného prachu, který byl nedostatečně zkrápěn. Na výstražné signály, že něco není úplně v pořádku, nebylo reflektováno. Čtvrtý den po katastrofě byl zatčen vedoucí inženýr dolu Nelson III. Stephan Beisser.

Nelsonská tragédie vyvolala nebývalý ohlas nejen v Čechách, ale i v zahraničí. Proběhly protestní demonstrace a stávky horníků. Areál šachty musel být hlídán desítkami četníků. 8. ledna 1934 se konal v Oseku pohřeb 13 obětí nelsonské katastrofy (129 ostatních mrtvých zatím zůstalo pohřbeno v zazděných hlubinách dolu). Rakve s ostatky byly z márnice oseckého hřbitova přeneseny na katafalk na nádvoří cisterciáckého kláštera, kde proběhl církevní obřad. Poté šel pohřební průvod za zvuku zvonů a sirén mezi tisícihlavým špalírem na osecký hřbitov. Mezi oficiálními účastníky pohřbu byli i zástupci vlády. Odhadem bylo na pohřbu přítomno 60 až 80 tisíc lidí z celé republiky. Téhož dne byli zatčeni ústřední ředitel Mostecké uhelné společnosti Hermann Löcker, báňský ředitel Vilém Karlík a pět zodpovědných pracovníků z dolu Nelson (záhy ale na kauci MUS propuštěni).

Na Duchcovsku se na dolech na znamení smutku ten den nepracovalo. Též Praha vzdala poslední čest obětem na Nelsonu, ve tři hodiny odpoledne byla rozžata všechna uliční světla a doprava byla na hodinu zastavena. Ve prospěch pozůstalých byly organizovány sbírky mezi jednotlivci i mezi institucemi. Solidárnost byla obrovská. Po obětech zůstalo 128 vdov a 266 sirotků. Přesto situace pozůstalých nebyla dobrá, a tak hornické vdovy již 19. ledna na Nelsonu demonstrovaly za proplacení mzdy po svých zemřelých mužích, po dalších neúspěšných protestních akcích se 27. března odebraly protestovat k parlamentu do Prahy. Jejich požadavky však nebyly splněny, a tak 106 vdov a 41 sirotků odjelo 12. dubna opět do Prahy. Teprve 28. dubna vláda rozhodla o rozdělení sbírky, čítající 3 300 000 korun, mezi pozůstalé. Třetina byla vyplacena v hotovosti, zbylé dvě třetiny uloženy sirotkům
na vkladní knížky.

Dne 28. června 1934 došlo na Nelsonu III. k dalšímu výbuchu nahromaděných plynů při otevírání zazděného dolu, při němž přišli o život dva havíři. Počet obětí tak stoupl na 144 osob.

Mostecká uhelná společnost se stále zdráhala vyplatit vdovám dlužnou mzdu po havířích. V zazděném dole totiž dosud zůstávala těla 104 havířů. Vdovy podaly na společnost žalobu, ta však byla zamítnuta. Mezitím probíhaly vyprošťovací práce a ostatky mrtvých byly postupně vyzvedávány. To trvalo více než čtyři roky, poslední tělo bylo vyneseno koncem února roku 1938. Stejnou dobu bez úspěchu usilovaly pozůstalé ženy o odškodnění několika žalobami. Soud vynesl závěrečný verdikt těsně před okupací československého pohraničí. Jako příčinu katastrofy stanovil explozi uhelného prachu, vyvolanou výbuchem požárních plynů a způsobenou vyšší mocí. Za havárii nebyl nikdo osobně uznán vinným.

Škody způsobené explozí byly tak obrovské, že provoz na dole Nelson mohl být obnoven až v roce 1941, kdy byl přičleněn k dolu Alexander.