Křest knihy za účasti ministra Karla Schwarzenberga

publikováno: 27.1.2011, kategorie: Zajímavosti, autor: Oldřich Urban

Sdílet:

Ve čtvrtek 27. ledna v 17 hodin proběhne v postoloprtském kině (Mírové náměstí 3, Postoloprty) křest knihy a diskuse studentů, kteří pracovali na projektu Tragická místa paměti. Za účasti Karla Schwarzenberga se tím uzavře projekt, kterého se v minulém roce a půl účastnilo více než 80 studentů čtyř gymnázií Ústeckého kraje. Mladí lidé zkoumali konkrétní tragédie, ke kterým došlo v jejich městech v letech 1938–1945.

Zabývali se vyhnáním Čechů z obsazených Sudet, oběťmi nacistického teroru, ale i oběťmi nuceného vysídlování Němců po válce. Nositelem projektu Tragická místa paměti jednoho regionu je ústecká kulturní a vzdělávací společnost Collegium Bohemicum, o.p.s., realizuje ho sdružení Antikomplex.

Studenti čtyř gymnázií (Gymnázium dr. Václava Šmejkala v Ústí nad Labem, Gymnázium Chomutov, Gymnázium Kadaň a Gymnázium Václava Hlavatého v Lounech) studovali archivní dokumenty, mluvili s pamětníky, a především hledali konkrétní, leckdy zapomenutá místa dramatických událostí v místech svého bydliště. Města, kde žijí, byla důležitými milníky na cestě k rozpadu soužití Čechů, Němců a Židů v severních Čechách.

 „Už otec psychoanalýzy Sigmund Freud prokázal, že vytěsnění vážného problému vždy vede k ještě horším důsledkům. Proto vítám tuto práci studentů gymnázií, kteří sestavili křížovou cestu po velikých zločinech 20. století. Každé to zastavení nás vede k zamyšlení o selhání našich předků, s nimiž jsme v rodině, jakožto národ neodmyslitelně spjati.“ Napsal Karel Schwarzenberg ve svém úvodu ke knize Tragická místa paměti.

Výsledkem projektu je česko-německá putovní výstava, kterou je nyní možné vidět na radnici v Postoloprtech, a rovněž česko-německá kniha. Návštěvníci výstavy a čtenáři knihy se setkají s pohledem mladých autorů a autorek na události dějinné etapy, která tak zásadním způsobem změnila tvář celého regionu.

„Když jsme před dvěma lety začali pracovat na tomto projektu, moje pocity byly smíšené. Žiji v Postoloprtech už 18 let a ta hromada informací o postoloprtském masakru mě překvapila. Některé informace jsem věděla od své babičky a z vyprávění starších lidí, ale některá fakta neznají ani oni, lidé, kteří tu dobu zažili jako malé děti.“ Shrnuje v knize svoji zkušenost z projektu jedna ze studentek.